Proč na sebe nebýt (příliš moc) tvrdý


Existuje přísloví, které soudobou západní kulturu prostupuje skrz naskrz: „žádná bolest – žádný zisk“. Dnešní společnost se takřka výhradně zaměřuje na hmotné výstupy našeho snažení – a v případě, že nejsme prací naprosto pohlceni, jsme označeni za ty, kteří se dostatečně nesnaží. Vyčerpání se v posledních desetiletích stalo známkou výkonnosti; stres považujeme za záslužný odznak, který nosíme s hrdostí.

Psychologové přitom již delší dobu vědí, že přílišná snaha je kontraproduktivní a vede spíše než k úspěchu k selhání. Pokud do určitého projektu vložíme příliš mnoho energie, začneme dělat chyby; v reakci své již vypjaté úsilí ještě znásobíme. V určité chvíli nás pak stále se stupňující nároky na sebe sama stáhnou pod hladinu – jednoduše vyhoříme, opustí nás vnitřní motor, který nás k cíli žene.

O důležitosti sebeslitování

Sebeslitování je pojem, který v posledních letech vypracovali přední američtí psychologové. Její podstata spočívá ve schopnosti rozpoznat a správně zareagovat na vlastní utrpení, schopnost se k sobě samému chovat s citem a pochopením.

Sebeslitování není o sebedůvěře; zatímco lidé s vysokým sebevědomím za své chyby viní ostatní, lidé se sebeslitováním ví, že jejich chyby jsou jejich dílem. To jim pomáhá vzít celou situaci do vlastních rukou a napravit jí. Lidé, kteří se dokáží slitovat nad sebou samými, zažívají dle výzkumů psychologů menší stres a dokáží se lépe přizpůsobit náročným úkolům. A dobrou zprávou je, že technice sebeslitování se dá naučit.

Základem techniky je nepohlížet příliš kriticky na vlastní chyby a nedokonalosti. Osvědčenou metodou je také psát ve chvílích pochybností dopisy sobě samému.

 


TOPlist